Destrukční pracák
Ze začátku jsem byla plná naděje, že přece není možné nenajít žádnou práci. Po večerech s elánem rozesílám životopis na maily pracovních nabídek ke kterým přišpendluji i svou fotku, ať to teda už nějak vypadá. Ráno u kávy se těším na spoustu odpovědí od budoucích zaměstnavatelů. Budu si vybírat.
Ejhle. Ono nic. Že by došlo na slova zkušených kamarádů a známých? Že by to fakt byla pravda? Že bych fakt byla naivní?
Večer rozesílám další životopisy a už si práci moc nevybírám, budu klidně balit i maso v mrazáku v Kauflandu , a vstávat ve čtyři s východem slunce, ne-li dřív.
Ráno opět odpověď žádná. Posléze aspoň jedna přišla, ale odmítavá. Neklesám na mysli, někteří totiž neodpovídají vůbec. Večer rozesílám životopis i na práce s dojížděním do okruhu cca 15 km. Dál se mi fakt už jezdit nechce. Že budu nakonec přemýšlet o práci na druhém konci republiky, jak opustím naše město a jak se přestěhujeme bůh ví kam, mě v ten moment vůbec, ale vůbec nenapadlo.
Po celou tu dobu se ve mně cosi odehrává. Přehodnocuji. Klesám na mysli a opět ji zase zvedám. Není přece možné, aby se něco nenašlo!
Večer rozesílám životopis na práci s třísměnným provozem za deset tisíc čistého, na obsluhu čerpacích stanic a na práce, které jsem ze začátku odklikávala. Beru cokoli.
Obcházím osobní pohovory a klesám na mysli znovu - deset mladých koček, které mají řidičák sk. „B“, umí dva jazyky, píší všemi deseti, mají malé zadečky a velké kozy, umělé řasy, umělé vlasy, umělé nehty, jsou akční, usměvavé a hlavně: rychlejší, než já – „stará bába“. Vybírají dvě, zbytku poděkují a posílají je ven, na ulici, do útrob beznaděje. Takže ještě diskriminace? Jaká? Věková, nebo přirozenosti? No, potěš… je mi přece JENOM čtyřicet pět! S umělými nehty nezvednete drobáky, jehlu, prostě nic. U pokladny v supermarketu jsem vždycky nastavila dlaň, aby pokladní věděla, kam mi má peníze vrátit. S umělými nehty ty kováky honíte po pultu a ostatní v řadě na kasu se buď baví, nebo nebaví. A taky: to všechno ostatní umělé mě prostě neoslovuje! Pomóóóc!
Doma mi už hrabe. Prokrastinace se prohlubuje. Bojuji s ní, co se dá. Beru košík a jdu na houby. Prý stále rostou. Plánuji si, že když budu ještě v prosinci trčet doma, budu chodit na houby i v tento měsíc – rostou hlívy. Vím, že je jednodušší si je koupit v marketu, ale já potřebuji něco dělat a nelapět doma za zadku. A les mě nabíjí! Já si tam zpívám, pobrukuji, a hlavně objevuji - některé houby, které jsem na vlastní oči viděla prvně v životě, a taky to, že cigáro mi v lese víc chutná a užívám si ho jinak, naprosto svátečně. Fakt. A letos poprvé jsem sbírala i stročka trubkovitého.
Kamarádka mi radí: modli se a pros Boha, ať ti pomůže. Modlím se a prosím, kudy chodím. Čekám na zázrak. Děti mají hlad a já už taky. Známá se mě ptá, jak to dělám, že jsem den ode dne štíhlejší a štíhlejší. Má odpověď ji zarazí: nežeru, nemám na to. Nechápe – na jídlo má přece každý, ne? Je z jiného světa???
Večer znovu rozesílám životopisy. Od registrace na pracáku uběhlo už půl roku, končí mi podpora a práce žádná… hledám smysl života.
Jana Marečková
Slovo „volby“ není sprostý výraz
Do svého harmonogramu na příští týden zahrnuji i volby. Krom toho, že vím, kde budu a co budu dělat a co je potřeba vykonat, vím i to, že jdu volit, protože CHCI. Ne, na procházku kolem Moravy a na jedno vychlazené s vámi nejdu, budu v tu dobu zrovna vhazovat volební lístek do urny.
Jana Marečková
Ráda chodím pěšky, ale ne kolem billboardů...
Ráda chodím pěšky. Když se nemusím mačkat v trolejbusu a jde se tam, kam mířím došlapat pěšky, raději volím nožky, než kola eMHáDéčka. Kochám se babím létem, usměji se u kosa, který rytmickým pohybem tahá žížalu ze země, podivuji se nad rozkvetlou pampeliškou počátkem podzimu. A najednou šok! Klement Gottwald na billboardu!
Jana Marečková
Kamenictví dámské a pánské; a koza
Čtu nápis na velké ceduli. Zajímavé je, že nepřemýšlím nad významem pravdivosti, ale nad významem nesmyslu, že jako od kdy je kamenictví zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže. Jsem prostě asi už unavená, přepracovaná, nebo co.
Jana Marečková
Člověk homo sapiens
Začnu od „vajíčka“, od doby, kdy žena řekla „ne“, ale myslela tím vlastně „ano“, a opačně. Muži podle toho tedy i jednali. Překvapením však pro něj mohla být žena emancipovaná, pro kterou „ne“ bylo opravdu „ne“ a „ano“, „ano“. Končí zde jistota slova a úsudku, nastupuje přemýšlení „jak to ta ženská teda myslí“?? Žena oříškem. Nová doba v Době. Oříškem je ale i člověk člověku, bez rozdílu pohlaví.
Jana Marečková
Bez vzduchových kořenů
Bez vzduchových kořenů orchidej prostě nepokvete. Ač lidová květinářka, co by i kytkám tančila a zpívala, jen aby blahodárně rostly, udělala jsem chybu století a mé krásné orchideji vzduchové kořeny ostříhala, jak kadeřnice nevzhledný porost na hlavě zákazníka.
Jana Marečková
Když se slova jiných strefí... v dobrém
anotace - Inspirací mi byl Jaro Slávik... Myslím, že pokud uvedu zdroj, uvedu kdo to říkal a kde, nepokazím nic, nebudu za "zlodějku něčích slov", protože slova jiných mnohdy dají slova nám, a mnohé jiné...
Jana Marečková
PMS
Kamarád kolegy říká: Nemůžu pochopit, jak se ženská dokáže jednou měsíčně proměnit v něco takového!!
Jana Marečková
Vztahový recept?
Dnes jsem se s kolegyní Aničkou v práci nachechtala. Anička je jedna z mála, v tom babinci, se kterou se dá normálně mluvit. A je s ní sranda. Když se teda dobře vyspí. Teď bych tu dala smajlíka, aby to bylo pochopeno jako vtip a s úsměvem. Zavzpomínala, jak ji ten její balil.
Jana Marečková
Jsi celý tata...
Seděly jsme s kamarádkou na kafíčku, u ní doma, protože je to levnější než někde v báru, a naše děti si zatím pěkně hrály. "Já jen chvíli posedím a hned půjdu", říkám. Anička se během kávy rozpovídala o svém bývalém.
Jana Marečková
Tatranka jako odměna
Culím se a usmívám do dlaní, ale kamarádka zuří. Mezi smíchem jí sděluji, že si o to „prd“ řekla vlastně sama. Zarazila se. Fajné! Začala tedy, asi, přemýšlet...
Jana Marečková
Je to v nás, ne v nich....
Amulety, talismany, pomocníčky - máme rozvěsené po bytě, nastrkané po kapsách, vložené v knihách, kabelkách, svíráme je v dlani, když... a prosíme, modlíme se k nim, žádáme a věříme...
Jana Marečková
Nevím, jestli vychovávám dobře, ale ovoce to přináší...
„Mamko, ehmm ... chcu se zeptat ...“ „No?, ptej.“ „Možeš mi dávat nějaké kapesné?“ „Šak jsem ti dávala. A prý ho nechceš, že to hned uvalíš. Takže začneme znovu?“ „Jo!!“
Jana Marečková
Mám šroubovák, kleště štípačky i hasák...
Brrr. To byl sen! Ráno nahlížím do zrcadla a kontroluji místo na obličeji i pod nosem i na bradě - vousy. Mně se zdálo, že mi narostly vousy!
Jana Marečková
Když muž se ženou nesnídá 1.
Zhluboka se nadechuji. Další jeho schválnost. On přece ví, že na tu jeho tašku musím sáhnout, i kdybych nechtěla, abych se dostala k té své. Potichu se ji snažím odsunout a dostat se k ní. „Co tam hrabeš, kurva! Je to tvoje? Co na to makáš!?“
- Počet článků 15
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1077x